Už nezbývá co říct...

26. února 2018 v 22:36 | Soloween |  Povídky (jednorázovky)
Kdo ví, jak dlouho mě tento pocit sžíral? Jak dlouho jsem tu už? Dny? Týdny, měsíce, roky..? Jsem tu pořád a ty ne. Pořád sedím, čekám a tupě zírám do zdi. Doufám v naději, náznak, cokoliv...
Jak dlouho už jsem vzhůru? Všichni okolo spí, ale stíny v mé hlavě ne. Stále a stále se mi vrací. Ty obrazy. Co bylo,je, bude a co by mohlo být. Ty poslední bolí nejvíce.
Byli jsme my dva proti celému světu, ale dokud jsme byli spolu, nevadilo nám to. Měli jsme i další, ale my byli vždycky pro sebe navzájem něčím víc.
Kdo ví, co je správné? To, co se stalo? Těžko. Kdyby existovala nějaká spravedlnost, vzala by si tisíce jiných a tebe mi tu nechala. Nezáleží mi na nich, záleží mi jen na tobě. Na tvém úsměvu, objetí a polibku. Protože to mi vždy vynahradí vše na světe. Vynahradilo...
Lžu jen sama sobě, nalhávám si prchavou naději, že se to zlepší, že se zase vrátíš. Kamkoliv se podívám, tam jsi ty.
Můj věk mě nikdy nedělal moudrou, ale tebe ano. A stejně to nestačilo. A i přes to všechno co se stalo pořád doufám.
Už není co bych řekla, nevím, není co říct. Můžu to všechno vzdát a nic se nezmění. Ostatní už to vzdali dávno.
Vzdávám to. Přesně tak, teď. Tak teď. Teď...teď...
Nemůžu, nejde to. Pokaždé když řeknu teď, tak znovu zadoufám.
Moje duše krvácí, Bolí to i po všech těch letech, které uplynuly. Cítím se zraněná, jako pták bez křídel. Tys mi je vzal a už nikdy nebudu znovu létat. Ty jsi byl mými křídly. Z té bolesti kolabuji, už ji nesnesu, snáším ji už tak dlouho. Tolik let. Ano, opravdu let? Co je dnes za den? A je vůbec ještě den?
Ne, venku je už dávno tma, zase jsem nic nestihla, celý den jsem jen seděla a zírala do zdi. To nevadí, tak snad zítra. Ano, zítra to už vzdám.
Nevzdám. Nikdy to nevzdám.
Kéž by si ze mě mohl tu bolest snést dolů a poslat ji pryč, zbavit mě jí, Ale to bys musel přijít.
Došla jsem už tak daleko. Ale k čemu mi to je, když tu nejsi ty a ta cesta byla celá bez tebe a zbytečná? Každý detail ztratil na důležitosti, když jsi ho nemohl vidět se mnou. Došla jsem až sem, abych viděla konec?
Konec čeho? Mého promrhaného života, kdy jsem jen snila o tobě a nic z toho nikdy nebylo? Jak by mohlo, když tu už nejsi...
Co když celá ta má cesta byla špatná? Co když se prostě nepovedla tak, jak měla? Co jen mohlo být? Co?!
Tahle otázka mě sžírá roky. Tlačím na odpověd, tlačím a tlačím, ale nedostavuje se.
Chci ji znát, chci to vědět.
Už není co bych řekla, skončila jsem. Teď to vzdám...teď..teď..tak teď..
Opět nic. Nepřišel si.
Pořád a pořád padám dolů. Ztrácím se v té temnotě, ale dno nemá. Jen padám a řítím se dál.
Kdybys mně jen mohl zachránit, topím se ve vodách své duše!
Nic mě nemůže zachránit, už bych to měla vzdát...
Vzdávám to. Teď...teď...teď...


Cvaknou dveře. Pokoj tone ve tmě, ale přesto tě vidím zcela jasně a zřetelně. Konečně jsi tady.
,,Teď,'' řeknu konečně a už vím, že se mi to povedlo.
,,Co mohlo být?'' zeptám se tě místo pozdravu. Ty se jen usměješ a natáhneš ke mně ruku. Jsi pořád stejně, ani o den jsi se nezměnil. Zato já úplně. Natáhnu k tobě svou vrásčitou ruku a ty ji sevřeš ve své dlani.
,,Pojď se mnou a ukážu ti to...''
Veškerá ta tíhá stáří je pryč..zase je mi dvacet...odcházím...co na tom sejde, na tomhle světě, když můžu být konečně s tebou, Neji?



Tagy: NejiTen, Neji , TenTen, Naruto povídka, fanfiction, ff, love
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

Ano 93.3% (14)
Ne 6.7% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama