S.A. - Dětská vzpomínka

14. září 2017 v 23:33 | Soloween |  Povídky Naruto(vícedílné)
Předmluva: Jelikož se mi se Shinem a Shin nechtělo loučit tak brzy a tak ufiknutě (ty poslední díly byli odfláklý a bylo to moc krátký, původně ta série měla být mnoohem delší), tak jsem našla řešení, jak to udělat, abych byla spokojená. Jelikož se mi líbila ta možnost Shinova pohledu, tak to vezmu víc od začátku a scény, které byly, ale i nebyly. No prostě takovej Shinův život podle mě. Zatím ještě není věk omezený, taky proč by, bylo jim v tý době 13, takže Zatim nic nebude. Až se přístupnost změní, tak informuji. :) Snad se bude série líbit a rozhodně hodlám dopsat i tu o Selene, akorát ta zabere víc času, protože to bude sahat trošku dál časově. :) Tak nebudu už napínat a snad budu mít touhle novou sérií pár dalších čtenářů navíc. :) Děkuji vám za vše, bez vás by to nešlo!

Potichu se plížím lesem. Skrývám se ve stínu stromů a doufám, že mě nikdo neuvidí. Určitě by se mě ptali, co to tu dělám, ale já nemám na zdržování čas. Spěchám k tomu místu. Doufám, že tam zase bude. Když jsem ji tam viděl posledně, tak jsem ještě netušl, o koho jde, ale teď už vím. A přitom to začalo tak nevinně. Šel jsem jako obvykle na svoje místo, kam jsem si chodíval hrát. Nikdo o něm nevěděl, bylo to moje tajné místo. Byl tam klid, ticho a spousta nových brouků. Až pak jednou jsem tam narazil na nějakého vetřelce. Tehdy jsem ještě nevěděl, o koho šlo. Už se blížím. V poslední chvíli se schovám za strom. Opatrně vykouknu. Přesně, jak jsem čekal. Přišla. Pohled mi sjel na děvče, které sedělo uprostřed lesa na bobku a prstem přejíždělo přes stéblo trávy. Nebo tak to alespoň vypadalo. Když jsem se podíval lépe, vypadalo to, jako kdyby něco přendavala z jednoho místa na druhé.
,,Tak...teď už se té louži určitě vyhnete..'' zamumlala si sama pro sebe a na tváři se jí objevil spokojený úsměv. Přendavala mravence z jednoho místa na druhé, aby se jim něco nestalo. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl jakkoliv se zajímat o hmyz, pokud si tedy nedělal neméně brutální sbírku na zeď, z čehož se dělalo nevolno celé mojí rodině. Ale tahle dívka se nejen zajímala, ale i starala. Nikdy jsem ji nezahlídl rozmáčknout mouchu poté, co jí přistála na dlani. Prostě na ní jen jemně foukla a moucha odletěla pryč. Nechtěla působit utrpení. Připadalo mi, že je tou nejmírumilovnější bytostí, jakou jsem kdy poznal.

Po dvou hodinách ji to v lese přestalo bavit, nebo už zachránila všechny mravence, a vydala se domů. Došlo mi, že se chovám trochu podivně, když jí takhle sleduji, ale neměl jsem nic moc lepšího na práci. Ostaní děti si se mnou nechtěly hrát kvůli schopnostem mého klanu, takže jsem buď mohl sedět doma nebo se courat po ulicích. Tohle bylo ale lepší. Chystal jsem se ji oslovit, nabídnout jí, že můžeme trávit čas venku spolu, ale bál jsem se. Bál jsem se, že ve mě uvidí to, co ostatní a odmítne mě. A její odmítnutí by mě ranilo mnohem vic, než jakékoliv jiné. Šla po cestě do vesnice, ale u prvních domů si všimla skupinky dětí. Najednou to vypadalo, jako kdyby chtěla změnit rychle směr, ale oni si jí všimly.
,,Zrůdo!'' zakřičel jeden chlapec ze skupinky. V první chvíli jsem zkameněl a myslel si, že mě vidí. Pak se ale ona otočila a začala utíkat. Ostatní jí začali pronásledovat. Prohnali se jen kousek od mého úkrytu a během chvilky zmizeli pryč. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Proč by tohle kdo dělal? Proč by jí řikali takhle, když je ten nejhodnější člověk mimo klan, kterého jsem zatím poznal?
Další den, když jsem šel na svoje místo v lese jsem jí tam už neviděl. Bylo to pro mne docela zklamání a tak jsem chvíli čekal, jestli se objeví. Minula hodina, dvě a ona pořád nikde. Snad jí neublížili...? Otočil jsem se a směřoval k vesnici, abych se došel optat do nemocnice. Ale po cestě do vesnice jsem poblíž uslyšel vzlyk. Schoval jsem se za strom a podíval se trochu lépe. Byla to ona, seděla tam, sama na zemi a plakala. Sevřelo se mi srdce lítostí, tohle si přece nezaslouží. Chvíli jsem tam jen tak stál a zarýval prsty do kůry stromu, než jsem si dodal odvahu a řekl si, že si s ní konečně promluvím. Ale o by mě nesměl někdo předběhnout. Jak když mávne proutkem, stála u ní malá holka s drzým výrazem a černými vlasy. Měla na sobě zelené tričko se znakem klanu Nara a něco jí povídala. Dosáhla toho, že po chvilce přestala plakat a dokonce s ní i odešla. Než zmizely úplně, zaslechl jsem ještě jedno slovo. Její jméno. Odpověděla té divce od Narů, že se jmenuje Shin.

Další den jsem se k večeru procházel po Konoze, když jsem si všiml hloučku dětí, které spěchají směrem ke hřišti. Byly to ty samé děti, keré jsem viděl terorizovat Shin. Byl jsem zvědavý a následoval je, ale pořád jsem přitom neopustil bezpečí některého z mých úkrytů. Když došly na hřiště, už tam byla skupinka jiných dětí, převážně ze shinobi rodin. Většinu jsem poznával podle znaků a tak, dokonce někteří, keří prosluli svou pověstí mladých výtržníků, dokonce i podle vzhledu. Třeba Naruta, ten se splést nedal. Shin se zrovna seznamovala s ostatními dětmi. Trochu jsem v tu chvíli cítil žárlivost, že už nebude chodit do lesa, ale nemohl jsem ji jako kamarádku nárokovat, když o mně ani nikdy nevěděla. Ze zamyšlení mě vytrhl křik ostatních dětí, které začaly znovu pokřikovat a pohazovat dokonce i kameny jejím směrem. Věděl jsem, že nikdo nestihne zareagovat včas. Naruto se už už chtěl odlepit od klouzačky a vysvětlit jim to po svém, ale z toho by měl akorát další malér. Kiba něco vykřikoval, ale neměl daleko přidat se do rvačky spolu s Narutem. Ne, tohle chtělo něco chytřejšího, než obyčejné násilí. Proto jsem se chvíli soustředil a během okamžiku na jednoho chlapce, očividně vůdce té bandy, poslal celé hejno brouků. Lezli mu úplně všude, po hlavně, pod tričkem. Byl vyděšený tak moc, že se snažil jen oklepat a útéct. A s ním i celé jeho banda. Veškeré pohledy ulpí na Shin. Všichni ví, že ona tohle neovládá, ale zajímá je, jak to udělala. Abych jí pomohl s odpovědí, udělám to, co ještě nikdy. Vystoupím ze stínu.
,,To jsem byl já,'' odpovím za ni a všechny pohledy se přesunou na mě.
,,Jak se sakra jmenuješ?'' optá se mě Kiba, poznám, že to je on jen proto, že matka o něm už párkrát mluvila a na tvářích má znak Inuzuka klanu.
,,Shino. Aburame Shino,'' řeknu klidně a nervózně polknu. Je to poprvé, co jsem mezi svými vrstevníky a také poprvé, co mi ona věnuje tolik pozornosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

Ano 100% (14)
Ne 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama