Mezi stíny

7. srpna 2017 v 15:49 | Soloween |  Povídky (jednorázovky)
Víte, všechny Hádovy děti nebyly za druhé světové války na špatné straně. Hodně jich bylo a dělaly hrozné věci, to jistě. Ale byly i takové, které chtěly pomáhat a proto se přidávaly na stranu druhou. No a pak jsem tu byla já. Jmenuji se Norma a narodila jsem se v Americe Los Angeles. Když mi bylo 13 let, přišlo mé určení a začala válka. Jako většina dětí jsem se potácela z jedné pěstounské péče do druhé. Holt děti velké trojky mají silnou auru a nestvůry po nás jdou. A pak se ke mně dostala ta zpráva - hodně dětí jako já se nachází v Evropě. Konkrétně mých sourozenců. Sledovala jsem v televizi plamenné proslovy Adolfa Hitlera a věděla jsem, že mezi ně patří i on. Odpuzoval mě, ale zároveň fascinoval. S jeho věcí jsem nechtěla nikdy mít nic společného, ale říkala jsem si, že neuškodí, když se podívám do Evropy a zkusím najít i další. Věděla jsem, že to byla hloupost, ale v té době jsem byla mnohem naivnější a nechápala to nebezpečí, které číhalo všude okolo. Proto jsem se propašovala do prvního možného letadla směr Anglie a moje cesta tak začala. Ani jsem netušila, jaký přínos bude mít moje přítomnost na průběh války.

Když jsem vystupovala z letadla, byla jsem nadšená, táhlo mi na čtrnáct let, byl krásný slunečný den, 10. července, rok 1940. Válka sice byla, ale v dalekém Polsku. V té době jsme to spíše brali všichni jako přehlídku Hitlerových schopností, byli jsme zvyklí na bitvy ze starých časů a nás Američanů se kromě Občanské války žádný jiný konflikt tolik nedotkl, protože se neodehrával na našem území. Proto jsme ani tuto válku nebrali jako velkou hrozbu, nedělalo nám problém vyrazit do Evropy, nic. Jak já byla tehdy naivní. Snila jsem si o svém setkání se sourozenci, že společně budeme bojovat s nestvůrami a svět bude náš. Netušila jsem, že ten boj bude mnohem horší, dokonce mezi polobohy samotnými. Z mého omylu a snění mě vytrhla neskutečná rána. Lekla jsem se tak, až jsem upadla. V batohu mě zatlačila ukrytá dýka. Byla z božského bronzu, poslední věc, kterou mi dala matka, než jsem začala utíkat před tím, kým jsem. Rozhlédla jsem se kolem. Po mé levé straně stál rozbořený dům a všude se kouřilo a padaly sutiny.
,,Co se to děje? Kdo to dělá?'' vykřikla jsem na jednoho muže, který kousek ode mě sbíral své věci, které ze samého šoku rozsypal.
,,Hitler útočí na Británii! Odmítli jsme se přidat na jeho stranu a tak se rozhodl, že nás raději zničí!''
To není možné. V hlavě mi hučelo. Vždyť by přece neútočil na nevinné lidi, takoví my polobozi nejsme. Ale následující měsíce mě vyvedly z omylu.

Zatímco jsem se v Anglii zabydlovala a hledala práci, tak jsem četla noviny. Většinou ty, které někdo odhodil, protože jsem neměla moc peněz a spávala jsem různě venku. Hitler útočí, Hitler dobývá, Hitler ničí. Všude jeho jméno jako předzvěst zkázy. Naštěstí ještě téhož roku naše letecká bitva skončila. Radovali jsme se, že jsme mu zasadili ránu, ale opět to byla jen předčasná výhra. Měly se totiž dít ještě horší věci. Mezi ně patřily například nálety mrtvých. Mnoho lidí si myslí, že koncentrační tábory sloužily jako možnost pro mučení lidí, ze kterých udělal nenáviděnou rasu. O něco déle jsme měli zjistit, že si z nich buduje svojí nemrtvou armádu a zneužívá svých sil. Sil, na které byli krátcí i synové Poseidona a Dia. Jednou v noci jsem byla svědkem toho, jak mrtví zaútočili na hotel, ve kterém jsem byla ubytovaná. Ubodali a roztrhali každého, kdo tam byl. Kromě mě. Jasný vzkaz, patříš k nám. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem sebe, za to, co jsem. Ale už jsem tomu nemohla déle unikat. Ze vší té smrti musím udělat něco dobrého. Teď, nebo nikdy.

Vyhledala jsem Winstona Churchilla, Diova syna, který se v té době dostal na velm ivýznamnou pozici. Ačkoliv by si jeden myslel, že je nemožné se jako prostá holka z ulice dostat k někomu ta kdobře střeženému, v té době bylo vše jinak. Polobozi měli všude po světě ve velkých městech tajné podniky, kde se scházeli. A protože šlo o zlou dobu, byly i dobře ukryty a plánovali v nich, jak budou postupovat dál. Nebylo pro mě lehké se tam dostat, protože jsem byla dcerou Háda. Všechny jeho děti se totiž automaticky daly na stranu Hitlera, aby podpořily staršího bratra. Proto jsem se vydávala za dceru Afrodíty, abych mezi ně mohla lépe proniknout. Jen Churchill a jedne Poseidonův syn znali pravdu, kterou jsem ji tajně sdělila. Následovaly měsíce plánování a akcí, sabotáží a různých jných věcí, které výrazně ovlivnily průběh války. V té době jsme přišli na jistou metodu cestování, tkerou užívají Hádovy děti, nazvali jsme to cestování stíny. Cítila jsem se skoro jako nějaká superhrdinka, ale pracovala jsem sama. Cestovala jsem stíny, sabotovala, někdy hrála různé role, ale vždy jsem zneužívala svou krásnu jako největší zbraň. Tehdy jsem poprvé zauvažovala nad tím, že jako brunetka nejsem tolik přesvědčivá a vyměnila jsem barvu svým hnědých kučeravých vlasů za platinovou blond. Němci se po ní mohli utlouct. Nejsem na to pyšná, ale sváděla jsem je a zabíjela. Moje dýka byla pokrytá krví polobohů odshora dolů, krví mých bratří. Až nastal ten den.

Válka už stála na samém vrcholu a čekalo se, kdy převáží. Američané a Rusové drželi Německo v kleštích a bylo to kdo z koho. Hitler byl uvězněn mezi nepřáteli a byl zoufalý. Hodlal vypustit poslední trik - smrt. Držel v ruce mocné žežlo, které pocházelo z antických dob a mohlo oživovat mrtvé. Nebyl nikdo, kdo by to byl zastavil. Až na jednu jedinou osobu. Zrovna jsem seděla na posteli a upravovala si své vlasy a nanášela rudou rtěnku. Za ty roky jsem se velmi změnila. Věděla jsem, co zvýraznit a co zakrýt, aby po mně muži šíleli.
,,Normo, potřebujeme tvoji pomoc.'' zašeptal Winston, když mě přišel navštívit. Už pár měsíců mě více zajímali chlapci z místního města, než můj polobožský původ a to, k čemu jsem se zavázala. Protočila jsem oči.
,,Tak s čím přijdeš tentokrát, kapitáne Buldoku?''
,,Mám plán, ale nebude se ti líbit..'' a tak začal. Přednesl mi svou strategii a měl pravdu, nelíbil se mi.

Válka skončila, Němci se vzdali, všichni oslavují, že už je tomu konec. Jen já nepřítomně zírám a svírám svou dýku, ještě zmatená. Zabila jsem vlastního bratra. I když dělal hrozné věci. Churchillův plán byl jednoduchý, odcestovat stíny do Německa a zabít Hitlera. Tím skončí válka, protože si budou jeho podřízení myslet, že to vzdal. Ale musí to vypadat, jako sebevražda, jinak se postaví tvrdě na odpor. Musíme jim vzít vítr z plachet a to jsem přesně já udělala. Ale za jakou cenu? Rozhlížím se kolem sebe a vidím všechny nadšeně oslavovat, ale je co? Nepřítomně zírám před sebe a jdu, nevím kam, až mě zarazí něčí ruka.
,,Pozor děvče, tam ne! Kdybys totiž šla tudy,tak by se mohlo stát, že by na tebe omylem shodili traverzu a ta by tě rozmáčkla. Radši běž tamtudy a čeká tě život plný úspěchu.'' Zůstanu na toho člověka koukat. Je to starší muž, v zeleném obleku s rozježenými bílými vlasy a přívětivým úsměvěm.
,,Hm..tak..asi díky?'' odpovím mu a snažím se skrýt dýku.
,,Kde si k tomu přišla, děvče?'' zeptá se mě onen muž.
,,Dostala jsem ji, ale to je jedno, už jí nepotřebuju. Vezmětě si jí, třeba vás ochrání líp,'' a s radostí mu předám svou bronzovou dýku. S tím jako by ze mě okamžitě spadla veškerá tíha mých skutků, které jsem za války napáchala. Veškerá ta smrt a tak.
,,Děkuji ti děvče, já jse Halcyon Green a ty?''
,,Norma, Norma Jeane Mortensen. Ale asi už ne nadlouho.''
,,Že ne? Jakto?''
,,Myslím, že si změním jméno a vrátím se do Ameriky.''
,,Aha...a smím vědět, jak se budete jmenovat, slečno?''
,,Nejspíš Marilyn. To jméno se mi vždycky líbilo..''
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byli jste tu?

Ano 100% (14)
Ne 0% (0)

Komentáře

1 Marie Marie | Web | 14. srpna 2017 v 17:25 | Reagovat

Krásně sepsáno, zajímavé :)

2 Soloween Soloween | Web | 15. srpna 2017 v 13:24 | Reagovat

Děkuji moc :) líbil se mi ten nápad, že i slavné osobnosti byly jejich děti. Původně jsem chtěla Coco Chanel, ale ta měla jasného otce, přeci jen u Marilyn bylo víc nejasností a spekulací. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama