Srpen 2017

Nemravné sny - Shino 2

22. srpna 2017 v 23:54 | Soloween |  Povídky Naruto(vícedílné)
Sedíme spolu u stromu, ona se o něj opírá a já mám hlavu položenou na jejím klíně. Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků, kdy býváme spolu. Tyhle chvíle jsou pro mě jedny z nejdůležitějších, o to víc, že se mi podařilo konečně dobýt její srdce. Sama sice tvrdila, že se jí líbím už od té doby, co mě poznala, ale já to i tak považuji za jeden ze svých největších úspěchů. Rukama, kterýma mě objímala okolo ramen, přejede přes vlasy a odhrne mi je z čela. Musím se tomu pousmát.
,,Copak, lechtá to?''
,,Ne, ale líbí se mi, jak se o mě staráš,'' odpovím ji. Ona se usměje a její ruka mě hladí ve vlasech. Zavřu oči a užívám si naplno tuhle chvíli. Jen já a Shin, spolu....
Může být něco krásnějšího?
Ale v tom ucítím, jak se její ruce rychle přesunuly níž. Jedna mi vyhrnula bundu a hladila mě po břiše a druhá mi zajela do kalhot. Překvapením ani nestihnu nic říct, tohle ještě nikdy předtím nedělala.
,,Pšššt...''
Zašeptá a začne mě dráždit rukou. Zpočátku jen párkrát přejela tam a zpátky, ale pak.... Bylo to mnohem lepší, než kdybych já sám.
,,Shin-san...aaaah...'' Uslyším, jak se tiše zasměje pro sebe a trošku přidá na intenzitě. Nemůžu se udělat, ne takhle, vždyť jsem oblečený. Proto v nestřeženou chvíli, ačkoliv to bylo velké sebepřemáhání, jí chytím za ruku a otočím nás tak, že teď sedí ona mě na klíně a já za ní.
,,Co..proč?'' zeptá se zmateně.
,,Víš, co by se stalo, kdybys pokračovala.''
,,Já jen chtěla, aby ses trochu uvolnil..'' skoro bych přísahal, že ve tváři zrůžověla.
,,Málem jsem se uvolnil až moc...''
,,To mě mrzí, Shino-san...''
,,Nemusí..bylo to...velmi příjemné. Ale teď bych mohl já..''
Než stačí odpovědět a já racionálně uvažovat, tak to udělám. Nevím, kde jsem na to sebral odvahu, za normálních okolností bych to nikdy neudělal. Ale ona mě vždycky dokáže tak moc vzrušit, že se sotva ovládám. Občas zvládám jen sedět a třást se a snažit se jí to vymluvit, protože na ní nechci spěchat. Tohle musí být sen, určitě, protože jinak bych se takhle nezachoval.
Zatímco Shin tiše vzdychá, jedna moje ruka si našla cestu k ní pod tričko a trochu jí ho vyhrnula. Naskytne se mi tak pohled na její podprsenku.
,,Shino-san..'' zakňučí a snaží se si to tričko stáhnout zpět. Jindy bych se jí omlouval a prosil jí, aby mi odpustila. Vlastně ne, já bych to normálně vůbec neudělal. Ale teď se ve mě probudilo cosi jiného, primitvnějšího, živelnějšího. Vytáhnu jí i podprsenku a začnu se věnovat jejím prsům. Celá se začne chvět a sténat. Mezitím se moje druhá ruka přesouvá níž. Vyhrnu jí už tak dost vyhrnutou sukni a s hlubokým nádechem se jí poprvé dotknu na těch nejintimnějších místech. Celá se napne a vzdychne.
,,Shino-san!'' vykřikne, ale nebrání se tomu.
Zkusím to tedy znovu, s mnohem větší intenzitou. Přejíždím nahoru a dolů a ucítím, že je celá vlhká. Zrudnu. To se jí to vážně tolik líbí? Nečekám na nic, chci zjistit, jaká je, nejen přes látku. Odstraním z cesty její kalhoty a zakroužím prostředníčkem. Opět skoro vykřikne. Vlhne víc a víc. Neskutečně mě vzrušuje to, co se mnou dělá a už nějakou dobu mám trenky napnutné k prasknutí. Achjo, tohle se mnou dělá pokaždé, když se mazlíme. Ale tentokrát nechci uspokojovat nějakou svojí frustraci či touhu, chci uspokojit jí. Zasunu do ní nejdřív jedne prst, pak druhý. Chvíli s nimi pohybuji, dokud sebou celá netrhne. Ucítím jakési pulzování a ještě víc zvlhne. Řekl bych, že se mi to podařilo.
Chvíli poté se Shin upraví a otočí se ke mně.
,,Tohle-ti-musím-oplatit!'' a začne se dobývat opět do mých kalhot. Nestihnu ani nic říct a už zase ucítím její ruku. Zakloním hlavu a užívám si ten pocit, když v tom....
Se probudím ve své posteli. Doháje, už zase? Kouknu se na budík, ukazuje 12 odpoledne. Prásknu sebou na polštář. Myslím, že příště, až se Shin bude o něco pokoušet, tak jí nechám a nebudu argumentovat, že je pro dívku tolik brzy. Slušnost je sice hezká věc, ale tyhle sny mě asi brzy zničí!

Pár obrázků mých zrzek :D

21. srpna 2017 v 22:20 | Soloween |  Obrázky
ak, jelikož povídky o Shinovi a rozhodně neskončily, tak sem uvádím pár real fotek, jak by měla Shin vypadat. Pro tu lepší představivost. A k tomu rovnou i Selene. Jdou rozlišit velmi jednoduše - Selene má cop, Shin ne. :D
Tak, to byla Shin a teď Selene:

17 - Nico

19. srpna 2017 v 23:53 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Když jsem si večer připravoval svůj kostým kostlivce, tak mi někdo zaklepal na dveře srubu. Otevřel jsem a vrhla se na mě Hazel.
,,Nico! Tak ráda tě vidím! Cheirón nás pozval na tu vaší Halloweenskou párty, tak jsme tu všichni!'' Opětuji jí její objetí. Rád jí vidím, přeci jen je to moje malá sestřička. S sebou si nese nějaké šaty zabalené v igelitu a na ramínku. Když jí pustím, pohled jí padne na mojí postel, přesně tam, kde leží kostým.
,,To snad nemyslíš vážně Nico,'' omluvně se na ní podívám.
,,Neměl jsem čas...tohle mi pujčil Cheirón.''
,,No..naštěstí, mě napadlo, že by jsme mohli mít sourozenecký ladíci kostým.''
Z toho mám chuť otráveně protočit oči. Hazel stáhne igelit z ramínek a odhalí dva kostýmy ve stylu 40. let, ale notně poupravené s detaily lebek na manžetových konflíčcích a jako ozdoby.
,,Tak co ty na to?'' zeptá se mě nadšeně. Rozhodně to vypadá líp, než ten overal, do kterého jsem se málem musel navléknout, takže oblek mile překvapen a s určitou mírou vděčnosti přijmu a začnu se oblékat. U toho Hazel vypravuji o výpravě, Selene, Ethanovi a o všem, co se za poslední dny dělo. Zajímá jí vše a do večera to stihneme tak tak vypovědět. Když už se začne stmívat, Hazel se začne převlékat. Následuju jejího příkladu a obleču si kostým od ní. Kupodivu to nevypadá vůbec špatně.
,,Páni Nico! Ty vypadáš jako opravdový elegán! Můj bráška je ale hezkej chlap!'' Hazel se raduje a prohlíží si mě. Potom odněkud vytáhne klobouk podobného stylu a nasadí mi ho na hlavu.
,,Teď je to dokonalý! A můžeš jít zlomit pár srdcí. Holčičí, klučičí...to je jedno.''
Pousměju se a vyrazíme směrem k jídelnímu pavilonu, kde se to celé odehrává.
,,Je tu i Frank?'' zeptám se Hazel.
,,Je, prétoři jsou s Cheirónem. Takže ho uvidíme až o trošku déle.''
Přikývnu a zhluboka se nadechnu. Snad se dnešek vydaří.

Na místě už hraje hudba a několik táborníků tancuje. Jsou tu jak Římané, tak i Řekové. Nejčastější námět na kostým je asi klasicky tóga, aneb když si lenoch, tak si zatleskej. Někde v davu si všimnu blondýna s brýlemi v kostýmu Supermana. Ááá, Jason je tu taky. Během chvilky k němu přijde dívka v kostýmu indiánky - Piper. Obejmou se a vítají se s Annabeth a Percym. Percy jako každoročně nezklamal a má kostým Aquamana. Holt oni s Jasonem jsou originalita sama. Annabeth má na sobě pro změnu bílou togu. Asi se chtěla držet něčeho neutrálního.
Rozhlédnu se okolo, podvědomě hledám hlučnou skupinu lidí, kteří se potulují u DJského pultu. Místo toho si všimnu, jak sorozenci Stollové něco přilévají do mísy s punčem. Asi už si nedám. Pak si jich všimnu.
Will jde ve svém klasickém kostýmu dýně. Vede se za ruku s Drew, která jako vždycky vypadá jako asijská královna krásy. Vůbec mě nepřekvapí kostým missky. A s nimi jde Selene. Chci na ní zavolat, ale zrovna přiběhne Hazel.
,,Nico, přišly i Lovkyně, je tu i Thalia, jestli jí chceš pozdravit!'' přikývnu Hazel, že potom za Thalií zajdu. Podívám se Seleniným směrem. Sluší jí to. Něco pošeptá Willovi a oddělí se od nich. Pak jde směrem přímo ke mně.
,,Páni, nikdy bych nevěřila, že tě takhle uvidím. Vážně změna oproti džínám a kožený bundě.''
,,Haha. Co mám říkat já? Odložilas na chvíli kalhoty a máš šaty. Jediný, co ti zůstalo, je ten cop. Bez něj bych něvěděl, kde tě hledat.''
Selene se zasměje a plácne mě po rameni.
,,Neměl by ses k dámě chovat jako gentleman, když už se tak oblíkáš?''
,,No..slušnost by mi velela vyzvat dámu k tanci, ale přede mnou stojí skoro bohyně. Takže..jak to vyřešíme?''
Selen se pousměje a zatahá mě za ruku směrem k parketu. Začíná hrát písnička Demons od Imagine Dragons.
,,When the days are cold and the cards all fold...''
,,Čím to Nico, že si pokaždý umíš načasovat tanec na dobrou písničku?''
,,Myslím, že tohle nebyla náhoda..'' poukážu směrem k DJskému pultu, který obsluhuje jeden její sourozenec a ukazuje palec nahoru. Selene se zasměje a opře si mi hlavu o rameno. Celá ta situace mě zahřeje uvnitř.
Měl bych už s tím vším ven..? Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, ale jediné, co dokážu je přitisknout jí k sobě o trochu víc a ukradnout si tuhle chvíli pro sebe, protože nevím, jak dlouho potrvá.
,,Děje se něco Nico?'' ozve se Selenin hlas. Chvíli mlčím, než jí odpovím.
,,Víš že při výpravě jsem si myslel...že..ty a Dallas..?'' Selene se zasměje, jako kdybych jí řekl nějaký vtip.
,,Dallas? Ne, díky. Byl to dobrý kamarád, to ano, ale něco víc? Ne, to vážně ne.''
,,Ale co ten poslední večer, kdy jste spolu byli tak dlouho ve stanu?''
,,Probírali jsme co s Artemidiným dítětem, to ano. Ale nic víc Nico. Ty jsi žárlil?''
Je mi z toho nenadálého přiznání trošku trapně a začervnám se.
,,Ani ne...spíš jen jsem se bál, aby tě neobtěžoval.'' V duchu si ale nadávám do všech blbců.
,,Aha....tak to jo. Omluvíš mě ted´na chvíli prosím?''
,,Hm..? Ale vrátíš se, že jo?'' zpanikařím. Sakra, celý jsem to ukázkově posral.
,,Určitě,'' ujistí mě Selene.

Když se vrátí, zrovna mě chytne během rozhovoru s Annabeth a Percym. Omluvím se jim a jdu se Selene.
,,Nechtěla by ses projít po táboře?'' nabídnu jí, protože na můj vkus je v pavilonu až moc lidí. Přikývne a jdeme směrem k pláži. Cestou míjíme spoustu přiopilých párů, které vyhledaly klidnější místo. Některé se jen líbají, jiné jsou o trochu odvážnější. Kolikrát musíme odvracet oči, abychom nviděli něco, o co zrovna nestojíme.
,,Teda..co to ti Stollové do toho pití dali?''
,,Nevím, ale asi to odbouralo zábrany u hodně lidí, co to pili.''
,,Se mnou to nic neudělalo.'' pochlubí se Selene.
,,Bohové, ty jsou to pila?'' Přikývne.
,,Will mi nabídl.''
,,A cítíš se dobře?''
,,Jo..jen se mi trošku motá hlava, ale jinak v pořádku. Nemám potřebu dělat nic šíleného.''
,,Tak to je dobře...''
,,I když...'' Selene si začne zouvat sandály a pak vběhne přímo do moře.
,,Pojď taky!'' křikne na mě. Nejednou musím vrtět hlavou nad tím, jak je spontánní, ale je mi jasné, že pokud nezareaguju do pár minut stejně, prostě si pro mě doběhne a odtáhne mě tam i v botech.
Achjo, ti Apollónovci!

Battle scars

9. srpna 2017 v 16:20 | Soloween |  Videa
Já si prostě nemohla pomoct, ale obrázky od Virii jsou naprosto nejdokonalejší ilustrací a veřejně uznané fandomem. :D Narozdíl od Rickových oficiálních obrázků. A kor videa s dobrou písničkou, k nim se ty fanarty prostě neomrzí. Hlavně miluju Lea a Nika, oni vypadají naprosto dokonale <3

Mezi stíny

7. srpna 2017 v 15:49 | Soloween |  Povídky (jednorázovky)
Víte, všechny Hádovy děti nebyly za druhé světové války na špatné straně. Hodně jich bylo a dělaly hrozné věci, to jistě. Ale byly i takové, které chtěly pomáhat a proto se přidávaly na stranu druhou. No a pak jsem tu byla já. Jmenuji se Norma a narodila jsem se v Americe Los Angeles. Když mi bylo 13 let, přišlo mé určení a začala válka. Jako většina dětí jsem se potácela z jedné pěstounské péče do druhé. Holt děti velké trojky mají silnou auru a nestvůry po nás jdou. A pak se ke mně dostala ta zpráva - hodně dětí jako já se nachází v Evropě. Konkrétně mých sourozenců. Sledovala jsem v televizi plamenné proslovy Adolfa Hitlera a věděla jsem, že mezi ně patří i on. Odpuzoval mě, ale zároveň fascinoval. S jeho věcí jsem nechtěla nikdy mít nic společného, ale říkala jsem si, že neuškodí, když se podívám do Evropy a zkusím najít i další. Věděla jsem, že to byla hloupost, ale v té době jsem byla mnohem naivnější a nechápala to nebezpečí, které číhalo všude okolo. Proto jsem se propašovala do prvního možného letadla směr Anglie a moje cesta tak začala. Ani jsem netušila, jaký přínos bude mít moje přítomnost na průběh války.

Když jsem vystupovala z letadla, byla jsem nadšená, táhlo mi na čtrnáct let, byl krásný slunečný den, 10. července, rok 1940. Válka sice byla, ale v dalekém Polsku. V té době jsme to spíše brali všichni jako přehlídku Hitlerových schopností, byli jsme zvyklí na bitvy ze starých časů a nás Američanů se kromě Občanské války žádný jiný konflikt tolik nedotkl, protože se neodehrával na našem území. Proto jsme ani tuto válku nebrali jako velkou hrozbu, nedělalo nám problém vyrazit do Evropy, nic. Jak já byla tehdy naivní. Snila jsem si o svém setkání se sourozenci, že společně budeme bojovat s nestvůrami a svět bude náš. Netušila jsem, že ten boj bude mnohem horší, dokonce mezi polobohy samotnými. Z mého omylu a snění mě vytrhla neskutečná rána. Lekla jsem se tak, až jsem upadla. V batohu mě zatlačila ukrytá dýka. Byla z božského bronzu, poslední věc, kterou mi dala matka, než jsem začala utíkat před tím, kým jsem. Rozhlédla jsem se kolem. Po mé levé straně stál rozbořený dům a všude se kouřilo a padaly sutiny.
,,Co se to děje? Kdo to dělá?'' vykřikla jsem na jednoho muže, který kousek ode mě sbíral své věci, které ze samého šoku rozsypal.
,,Hitler útočí na Británii! Odmítli jsme se přidat na jeho stranu a tak se rozhodl, že nás raději zničí!''
To není možné. V hlavě mi hučelo. Vždyť by přece neútočil na nevinné lidi, takoví my polobozi nejsme. Ale následující měsíce mě vyvedly z omylu.

Zatímco jsem se v Anglii zabydlovala a hledala práci, tak jsem četla noviny. Většinou ty, které někdo odhodil, protože jsem neměla moc peněz a spávala jsem různě venku. Hitler útočí, Hitler dobývá, Hitler ničí. Všude jeho jméno jako předzvěst zkázy. Naštěstí ještě téhož roku naše letecká bitva skončila. Radovali jsme se, že jsme mu zasadili ránu, ale opět to byla jen předčasná výhra. Měly se totiž dít ještě horší věci. Mezi ně patřily například nálety mrtvých. Mnoho lidí si myslí, že koncentrační tábory sloužily jako možnost pro mučení lidí, ze kterých udělal nenáviděnou rasu. O něco déle jsme měli zjistit, že si z nich buduje svojí nemrtvou armádu a zneužívá svých sil. Sil, na které byli krátcí i synové Poseidona a Dia. Jednou v noci jsem byla svědkem toho, jak mrtví zaútočili na hotel, ve kterém jsem byla ubytovaná. Ubodali a roztrhali každého, kdo tam byl. Kromě mě. Jasný vzkaz, patříš k nám. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem sebe, za to, co jsem. Ale už jsem tomu nemohla déle unikat. Ze vší té smrti musím udělat něco dobrého. Teď, nebo nikdy.

Vyhledala jsem Winstona Churchilla, Diova syna, který se v té době dostal na velm ivýznamnou pozici. Ačkoliv by si jeden myslel, že je nemožné se jako prostá holka z ulice dostat k někomu ta kdobře střeženému, v té době bylo vše jinak. Polobozi měli všude po světě ve velkých městech tajné podniky, kde se scházeli. A protože šlo o zlou dobu, byly i dobře ukryty a plánovali v nich, jak budou postupovat dál. Nebylo pro mě lehké se tam dostat, protože jsem byla dcerou Háda. Všechny jeho děti se totiž automaticky daly na stranu Hitlera, aby podpořily staršího bratra. Proto jsem se vydávala za dceru Afrodíty, abych mezi ně mohla lépe proniknout. Jen Churchill a jedne Poseidonův syn znali pravdu, kterou jsem ji tajně sdělila. Následovaly měsíce plánování a akcí, sabotáží a různých jných věcí, které výrazně ovlivnily průběh války. V té době jsme přišli na jistou metodu cestování, tkerou užívají Hádovy děti, nazvali jsme to cestování stíny. Cítila jsem se skoro jako nějaká superhrdinka, ale pracovala jsem sama. Cestovala jsem stíny, sabotovala, někdy hrála různé role, ale vždy jsem zneužívala svou krásnu jako největší zbraň. Tehdy jsem poprvé zauvažovala nad tím, že jako brunetka nejsem tolik přesvědčivá a vyměnila jsem barvu svým hnědých kučeravých vlasů za platinovou blond. Němci se po ní mohli utlouct. Nejsem na to pyšná, ale sváděla jsem je a zabíjela. Moje dýka byla pokrytá krví polobohů odshora dolů, krví mých bratří. Až nastal ten den.

Válka už stála na samém vrcholu a čekalo se, kdy převáží. Američané a Rusové drželi Německo v kleštích a bylo to kdo z koho. Hitler byl uvězněn mezi nepřáteli a byl zoufalý. Hodlal vypustit poslední trik - smrt. Držel v ruce mocné žežlo, které pocházelo z antických dob a mohlo oživovat mrtvé. Nebyl nikdo, kdo by to byl zastavil. Až na jednu jedinou osobu. Zrovna jsem seděla na posteli a upravovala si své vlasy a nanášela rudou rtěnku. Za ty roky jsem se velmi změnila. Věděla jsem, co zvýraznit a co zakrýt, aby po mně muži šíleli.
,,Normo, potřebujeme tvoji pomoc.'' zašeptal Winston, když mě přišel navštívit. Už pár měsíců mě více zajímali chlapci z místního města, než můj polobožský původ a to, k čemu jsem se zavázala. Protočila jsem oči.
,,Tak s čím přijdeš tentokrát, kapitáne Buldoku?''
,,Mám plán, ale nebude se ti líbit..'' a tak začal. Přednesl mi svou strategii a měl pravdu, nelíbil se mi.

Válka skončila, Němci se vzdali, všichni oslavují, že už je tomu konec. Jen já nepřítomně zírám a svírám svou dýku, ještě zmatená. Zabila jsem vlastního bratra. I když dělal hrozné věci. Churchillův plán byl jednoduchý, odcestovat stíny do Německa a zabít Hitlera. Tím skončí válka, protože si budou jeho podřízení myslet, že to vzdal. Ale musí to vypadat, jako sebevražda, jinak se postaví tvrdě na odpor. Musíme jim vzít vítr z plachet a to jsem přesně já udělala. Ale za jakou cenu? Rozhlížím se kolem sebe a vidím všechny nadšeně oslavovat, ale je co? Nepřítomně zírám před sebe a jdu, nevím kam, až mě zarazí něčí ruka.
,,Pozor děvče, tam ne! Kdybys totiž šla tudy,tak by se mohlo stát, že by na tebe omylem shodili traverzu a ta by tě rozmáčkla. Radši běž tamtudy a čeká tě život plný úspěchu.'' Zůstanu na toho člověka koukat. Je to starší muž, v zeleném obleku s rozježenými bílými vlasy a přívětivým úsměvěm.
,,Hm..tak..asi díky?'' odpovím mu a snažím se skrýt dýku.
,,Kde si k tomu přišla, děvče?'' zeptá se mě onen muž.
,,Dostala jsem ji, ale to je jedno, už jí nepotřebuju. Vezmětě si jí, třeba vás ochrání líp,'' a s radostí mu předám svou bronzovou dýku. S tím jako by ze mě okamžitě spadla veškerá tíha mých skutků, které jsem za války napáchala. Veškerá ta smrt a tak.
,,Děkuji ti děvče, já jse Halcyon Green a ty?''
,,Norma, Norma Jeane Mortensen. Ale asi už ne nadlouho.''
,,Že ne? Jakto?''
,,Myslím, že si změním jméno a vrátím se do Ameriky.''
,,Aha...a smím vědět, jak se budete jmenovat, slečno?''
,,Nejspíš Marilyn. To jméno se mi vždycky líbilo..''