Červen 2017

15 - Nico

28. června 2017 v 18:50 Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Pozor pozor! Byli jsme zvyklí na střídání dílů, ale teďkon bude Nico podruhé za sebou. Pak už to bude zase normální. :D A je to forma povídky, kde se prolíná s písničkou. Viděla jsem to na Konoze a hrozně se mi to líbilo! :) Jinak je to psínička od Gio Navas - Child of Death, teda kromě poslední věty, tu jsem si připsala sama.


Se Selene jsme si ještě povídali o hudbě, než dopila čokoládu a trochu jí uschly vlasy. Divný je, že si ten cop nikdy nerozplétá. Pak se mi omluvila, že už radši půjde, než jí někdo bude shánět. Oblečení mi prý vypere a pak donese. Měl jsem takové nutkání jí říct, že to prát nemusí. Tomu se zasmála a řekla, že teda mikinu nechá nevypranou, ale o zbytek se postará. Jen co odešla, tak bylo ve srubu hned o něco víc tmavo. Natáhnul jsem se a do večera jsem nehodlal kromě oběda vylézt.

Když se začalo šeřit, tak už dávno přestalo pršet a dokonce i na chvíli vylezlo slunce. No, to je dost Apollóne! Došel jsem si na večeři a pak se všichni táborníci začali hromadit u ohně. Napichovali si marshmallow na klacky a opékaly je nad ohněm. Rozhlédl jsem se, všichni tu ještě nebyli, trousili se postupně. Ostatně, jako vždycky.
Když se už všichni sešli, přišli i Apollónovci s kytarou. Nejdřív ji Selene ladila a pak poklepala Willovi na rameno. Ten se na ní podíval. Z pohybu jeho rtů jsem vyčetl slovo už a ona jen přikývla. Will si nahlas odkašlal a stoupl si.
,,Ehm ehm, vážení. Jak všichni víme, moje malá sestřička se nedávno vrátila z výpravy. A jako každý správny Apollónovec o tom složila píseň. Tedy tak to aspoň otec vyžaduje. Prosím o pozornost a ticho, právě uslyšíte něco nevídaného. Ozval se vlažný potlesk a Selene se usmála. Její prsty zlehka přejely přes struny u kytary.

The Mist hides what we know is true, but only what it chooses to.
(Mlha skrývá co pravdou je, ale jenom to co si vybere)

Tu tesknou melodii jsem poznal okamžitě. Byla to přesně ta, kterou hrála tehdy na cestě ve stodole. Konečečně jí dodělala.

It says my hands are smeared with blood, child of Death must be the one.
(Říká že mé ruce jsou umazané od krve, to musí být dítě smrti)

Nepatrně sebou cuknu. Co...?

To cloud the world with his despair, to suck the spirit from the air.
(Zastínil svět svým zoufalstvím, vysál duši vzduchu)

Selene..., pomyslím si.

Child of Death, I walk alone. (Dítě smrti, kráčím osamotě)
I've lost all that I once called home.( Ztratil jsem vše, co jsem jednou zval domovem)

Myslí mi prolétne vzpomínka na Biancu...

Screaming - but the world is deaf. Pleading - I have nothing left. ( Křičím, ale svět je hluchý. Prosím, nemám co ztratit)
Crying - for who's in their sight. Dying - because they are right. (Pláču,z jejich pohledů. Umírám, protože mají pravdu)
I feel alone and so afraid, I hear demons calling my name. (Cítím se sám a bojím se, slyším démony jak volají mé jméno)

Tisíce obrazů mi prolétává hlavou. Pohledy ostatních, když zjistili, kdo je můj otec. To, jak mě sedmička přijala mezi sebe. Reynino přátelství. Její pohled, když jsem zabil jednoho jejich táborníka. Cestování stíny, vzpomínky na matku..

There's something wrong with you, they scream. They aren't so far off, it seems. (Něco je s tebou špatně, křičí. Zdá se, že se tolik nepletou)
My heart is twisted, heavy, wrong. it's like it knows I don't belong. (Mé srdce je zvrácené, těžké a špatné. Je to jako kdyby vědělo, že sem nepatřím.)
The world is big, lovely to be, and yet is no place for me. (Svět je velký, skvělý k žití, ale přesto tu pro mě není místo k bytí.)
Všichni táborníci zaujatě pozorují a poslouchají. Kromě praskání ohně a Selenina hlasu není slyšet nic jiného. Jednomu klukovi dokonce na klacku zčernal marshmallow. Bylo to jako kdyby chtěli slyšet ještě víc. A já taky masochisticky poslouchal o svém životě dál.

Falling - into what they think. Calling - death to watch me sink. (Padám, do toho co si myslí. Volám, smrt aby mě viděla se topit.)
Tell me, how to numb my heart. Take me, I'm falling apart. ( řekni mi, jak otupit své srdce. Drž mě, padám pryč.)
Now the world is dark and cruel, it's not the game I thought it was. (Teď je svět temný a krutý, není to hra, jak jsem si myslel.)
You can't star over, when you lose, you pay the price - everyone does. (Nemůžeš začít znovu, když prohraješ. Zaplatíš cenu, jako každý)
Všiml jsem si, že zatímco zpívá, něco se jí leskne v očích. Po tváři jí pomalu stékala slza. Rozhlédl jsem se po ostatních tábornících, jestli si toho všiml ještě někdo, ale i u nich převládaly emoce. Mnohým se leskly slzy v očích nebo už rovnou stékaly po tvářích a ani se je nesnažili zadržet. Stáhlo se mi hrdlo, ale potlačil jsem to. Nemohl jsem stále uvěřit tomu, že Selene o mě složila píseň...

How did everything go wrong? Why do I no longer belong? (Jak se vše takhle pokazilo? Proč už nejsem součástí?')
Tell my, how to numb my heart. If not, I'll surely fall apart. (Řekni mi, jak otupit své srdce. Pokud ne, určitě se rozpadnu.)
Child of Death, count his last breath. Child of Death, I walk alone. (Dítě smrti, počítám svůj poslední dech. Dítě smrti, kráčím sám.)
So when you realize, that you are not alone...? (Tak kdy ti dojde, že nejsi sám?)
Poté co dozpívala se rozhostilo ticho. Nikdo ani necekl, jen občas se ozvaly něčí vzlyky.
Ruce se mi třásly potlačovanými emocemi. Nikdo nevěděl, kam s očima. Situaci se rozhodl vyřešit Cheirón.
,,Začíná se ochlazovat. Myslím, že pr odnešek to rozpustíme. Dobrou noc, mládeži.''
Táborníci se začali trousit pryč.
,,Nico...mohl bys se mnou?'' zastavil mě, než jsem stihl odejít.

14 - Nico

28. června 2017 v 14:06 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Už jsme v Táboře minimálně týden. Mezitím přišel podzim, ale ještě pořád nebylo chladno. Letos byl takový teplejší, proto hodně Táborníků trávilo čas venku mimo sruby. Já vylezl jen občas, když se mi chtělo. Nejvíc asi za paní O'Learyovou, jí jediné jsem řekl celou pravdu ohledně našeho úkolu.
Bylo zrovna hodně deštivé úterní ráno, kdy se všichni po snídani šli schovat k sobě do srubů. Pili čaj nebo čokoládu, pouštěli si hudbu, četli a podobně. Listoval jsem si nějakým starým časopissem o hudbě od Cheiróna, když v tom jsem uslyšel venku nějaký hluk. Běžel jsem s mečem ke dveřím a otevřel je, připravený na všechno. Ale to, co se tam dělo, to přkvapilo nejen mě.
Selene, Will a pár dalších z Apollónova srubu běhali venku v dešti, skákali do louží, hlasitě se smáli a zpívali. Do toho jim ze srubu vyřvávala písnička od Ruperta Holmese - Escape ( The Piňa Colada song). Tancovali jede s druhým a tahali ven ze srubů další táborníky, kteří se divili, co je to za hluk a také se šli podívat. Will tancoval se Selene v louži a poté odběhl pro Drew. Ta si ťukala na čelo ,že do tohohle nevleze, ale on si jí přehodil přes rameno a odnesl ji ven. Kayla vytáhla dalšího kluka od Área ze srubu a Damien někoho od Herma. Selene si mě všimla a rozběhla se mým směrem. Nenene, chtěl jsem rychle ucouvnout, ale byla rychlejší. Popadla mě za ruku a doslova odvlekla ven. Obrnil jsem se proti studenému dešti, ale naopak, byl docela teplý.
,,Co vám takhle hráblo?'' snažil jsem se překřičet všeobecný povyk.
,,Vždyť je to sranda, ne? Notak, uvolni se taky někdy.''
Měla pravdu. přestal jsem mávat mečem a uklidil ho zase zpět. Zase mě popadla za zápěstí a táhla mě do louže. Než jsem stihl zabrzdit, tak už do ní skočila a oba dva jsme byli do půlky těla mokří.¨
,,Selene! Jste jak malé děti..''
,,Nebuď pořád nabručenej, di Angelo a taky se trošku adaptuj. Vždyť ti to zase uschne.'' poradí mi se smíchem a snaží se mě přimět k něčemu, co má připomínat šílený tanec jejích souroznců. Jediný, kdo na tu jejich šaškárnu nejlíp přistoupil, byl Hermův srub, ale to jen proto, že se vyžívali ve skákání do louží, když poblíž stál někdo od Afrodíty.
No tak dobře, pmyslel jsem si, Když už to musí být, tak ať to má aspoń nějakou úroveň. Chytil jsem ji jako dámu, jak jsem si pamatoval z hodin tance a zkoušel valčík. Přeci se nebudu ztrapňovat tím jejich hopsáním. Jenže ona i z tohohle dokázala udělat šaškárnu. Už jsem pomalu viděl rudě a chystal jsem se vybouchnout, ale ona se na mě podívala a začala se hrozně smát. Rázem mě vztek přešel a zatvářil jsem se zmateně.
,,Co-co je tu k smíchu?'' zeptal jsem se.
,,Kdyby.....kdyby ses teď viděl!'' popadala se Selene za břicho a otírala si slzy smíchu.
,,Co je se mnou špatně?''
,,Tváříš se, jako kdyby si nás všechny chtěl na místě poslat do Tartaru, rudneš vzteky a přitom máš sám na čele bláto!''
Rychle si připlácnu ruku na čelo a narazím na něco mokrého a mazlavého. No super, Hádův syn se tu promenáduje s bahnem na čele. Otec musí být hrdý. Když se Selene dosměje, otře mi zbytky bahna, které jsem přehlédl rukávem.
,,Lepší?'' zeptá se mě.
,,Nejlepší by bylo, kdyby se to vůbec nestalo.''
,,Bereš se moc vážně Nico. Zkus občas trochu upustit, udělat něco bláznivého.''
Vzpomenu si na jedne výlet s Reynou, kdy jsem byl nucen obléknout si děsné barevné tričko s palmami, Willův vánoční nápad s tematickými svetry a to, jak jsem se opil v hotelu u Amazonek.
,,Eeeh...já dělal už takových šílených věcí...''
,,Tak to ti teda nevěřím,'' řekne mi s úsměvem. To šílenství okolo nás pomalu končí, protože si toho konečně všiml Cheirón a rozehnal dav s tím, aby si všichni vzali osušku a převlékli se, než nastydnou.
,,Nechceš zajít ke mně na čokoládu?'' Nabídnu Selene.
,,Ráda,'' Usměje se a jde.
Vevnitř u sebe jí podám jeden z ručníků a pučím jí něco na převlečení, aby tam neseděla v mokrém. Pak se otočím a jdu udělat čokoláadu se sadou, kterou mi zde k Vánocům nechal otec, abych měl co dělat po večerech. Očividně trpí představou, že potřebuji přibrat. Když už se chystám zalít hrnky, ozve se za mnou písnička of Fall out boy, kterou jsem si včera večer pouštěl na iPodu. Dodělám čokoládu a nesu ji Selene.
,,Promiň...nevadí, že jsem to zapla?''
,,Ne, v pohodě.''
,,Tahle se mi od nich taky líbí.''
,,Já vím, pořád sis jí zpívala po cestě, tak mi to nedalo a našel jsem si jí.'' Usměje se a začne se rozhlížet kolem sebe. Moje oblečení jí není tolik velké, takže jí to i docela sluší. Je nezvyk jí vidět v něčem jiném, než je zelená, oranžová a tak podobně. Ale rozhodně by tu černou mohla mít častěji...
,,Nemáš tady lebky a podobné věci, jak říkají ostatní. Náhodou, na kluka tu máš celkem uklizeno.''
,,Díky za poklonu, na holku to docela umíš,'' oplatím jí stejně a pousměju se.
,,A teď vážně, kdo ti tu uklízí?''
,,Já sám.''
,,Páni.''
,,Jojo, jsem samý překvapení.''
,,Půjdeš večer k táboráku Nico?''
,,Když bude takhle, tak určitě.''
,,Nebuď ironický, do večera už bude hezky.''
,,Dobře, tak jo...proč?''
,,Už jsem jí dokončila a chtěla bych, abys jí slyšel...''

13 - Selene

26. června 2017 v 14:53 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Po tom, co Nico odešel zavládlo u ohně ticho. Přerušil ho až Ethan.
,,Proč jste mu to neřekli?''
,,Vždyť řekl, že ho to nezajímá.''
,,Já myslím tu druhou věc, o které jste se bavili.''
,,Ani nám nedal příležitost. Asi Selene pořádně neodpověděl, tak jak jsme mohli...''
,,Taky pravda...je hodně majetnický na lidi okolo sebe. Vidí v tobě konkurenci Dallasi. A momentálně má pocit, že si vyhrál a získal si všechno, co jsi chtěl.''
Chvíli ještě takhle pokračovali a rozebírali Nikovy pocity. Poté řekl Dallas Ethanovi to, co jsme celý den vymýšleli - Athénina dcera půjde s Dallasem. Odvede ji k Amazonkám a tam jí dají pořádný výcvik a domov, bude to lepší, než aby si ní cestoval a pořád utíkali, to by jí zkazil dětství úplně. A v dostatečném věku jí představí Artemis a připojí se k lovu. Jednoduché řešení, nikoho z bohů moc nezajímá, které dívky se připojují k Artemis, pokud to nejsou jejich vlastní dcery a ona se tam bude mít dobře. Získá rodinu a přátele na celý svůj dlouhý život. A navíc bude matce pořád na očích, to je taky velké plus. Rozhodneme se, že Artemidu už teď nebudeme budit a sdělíme jí to rozhodnutí až ráno. A jelikož Nico utekl, aniž bych se ho stihla zeptat, jestli můžu přespat u něj ve stanu, roztáhnu si spacák přímo u ohně. Za zvuku jeho praskání pomalu usnu.

Když se ráno vzbudím, tak už svítá. Oheň dávno dohořel a už se z něj line jen slabý pramínek kouře. Nějaký stín mi zacloní světlo. Podívám se a vidím Nika, už sbaleného.
,,Proč spíš tady? Ty jsi nespala u Dallase ve stanu?''
,,Ne. Chtěla jsem se zeptat tebe, ale ty jsi utekl dřív, než jsem to stihla.'' Na to už mi neodpoví. Jen si nepřítomně začne překontrolovávat batoh.
,,Musíme oznámit své rozhodnutí Artemidě, abychom ukončili výpravu. Přeci jen už zabrala hodně dní. Přikývnu a jdu k Artemis do stanu, už dávno nespí. Řeknu jí, že jí Dallas navrhne, co s dítětem, že to řešení se jí bude líbit. Nedodávám to, že nemá moc na výběr, protože prococtví znělo jasně a není radno se mu stavět do cesty.

Venku Artemidě oznámí Dallas své rozhodnutí. Bohyně se na něj poté, co to řekne vrhne a radostně ho objímá. Děkuje mu a slibuje mu své požehnání kdykoliv, když vezme do ruky luk. Dallas jí poděkuje. Chvíli řeší něco ohledně nadcházejícího zbytku výpravy, kterého už se účastní pouze Dallas a Artemidina dcera. My se vydáme zpět do Tábora polokrevných. Ethan se nabídne Dallasovi, že ho doprovodí a ten jeho pomoc přijme. Přeci jen, mají chránit malé dítě a navíc se o něj i těch pár dní postarat. Budou to mít opravdu náročné. S Dallasem se na rozloučení obejmeme a popřeju mu hodně štěstí na cestách. Dallas se pokusí obejmout i Nika, ale ten mu jen podá ruku. Stiskne jí a popřeje mu vlažně hodně štěstí. Dallas se na oplátku dobrosrdečně usměje a něco mu pošeptá. Nico zrudne a něco zamumlá. Pak si Dallas zkontroluje zásoby. Od Artemidy dostane pytlík ambrozie, jídlo, nektar a Ethan takovou tu smotanou deku, na která matky nosí dítě na briše. Vypadají jako teplá dvojice s adoptivním dítětem. Když odejdou, obrátí se Artemida na nás.
,,Patří vám můj upřímný vděk hrdinové, i když jste v této výpravě nesehráli takovou roli, jakou jste si představovali, pomohli jste výrazně k formování Dallasovi povahy, aby udělal správné rozhodnutí. Jako své díky vás dostanu zpět do Tábora.''
,,Hm...a tím to pro nás končí? A co s Dallasem? Už ho neuvidíme?'' zeptal se Nico.
,,Děláš, jako kdyby tě to trápilo Nico di Angelo. Ne, s Dallasem se po dobu minimálně dalších 13ti let neuvidíte. Budete mít čas na jiné věci.'' Artemis na něj mrkla a pak zmizela ve stříbrné záři, která nás doslova oslepovala tak, že jsme si museli zakrýt oči. Když to pominulo, stáli jsme na kopci u Tábora polokrevných.
,,Hmm....takže, nechceš se jít najíst?'' zeptám se Nika. Přikývne a vydáme se do Tábora. Jdeme mlčky, až k jídelnímu pavilonu, kde nás všichni vítají jako hrdiny. Vypovíme jim poněku o detaily ořezanou historku, kterou nějak dáme za pochodu dohromady o tom, že jsme potkali jednoho Římana (kdyby něco, svedeme to na Dallase), našli jsme Artemis a Ethan šel zachraňovat divokou přírodu. Nic víc, nic míň. Očividně nám to všichni uvěří. Potom mě zaplaví moji sourozenci a táhnou mě do srubu, abychom si to užili. Věnuji Nikovi omluvný pohled. Sedí sám u svého stolu, protože tu není nikdo z Velké sedmičky a všichni táborníci jsou jen momentální a nové generace, proto mezi nimi nemá moc přátel. Zachytím pohled jeho tmavých očí, smutný tak, až mě z toho zabolí. Nico.... chtěla bych ti tak moc pomoct z té tvojí temnoty...

12 - Nico

26. června 2017 v 0:44 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Dallas mě neskutečně vytáčel. Celou cestu se předváděl a točil se okolo Selene. Pořád se jí ptal na Tennessee a to, jak se jí tu žilo. Taky machroval, že on by to s traktorem určitě uměl a blá blá blá, kecy, kecy... Doufal jsem, že tam brzy dorazíme.
Naštěstí to netrvalo tak dlouho a přání se mi opravdu splnilo. Po půli dne, kdy jsme střídavě šli pěšky a cestovali různými dopravními prostředky, tak jsme tam dorazili. Už zbývalo se jen autobusem dopravit na kraj města, kde bydleli převážně farmáři. Selene se zdála čím dál tim víc nervózní, pořád si pohrávala s copem. Dorazili jsme k nějaké farmě, okolo které pobíhalo pár lidí a něco dělali venku. Selene ji obloukem obešla a vydala se za ní. My s Dallasem a Ethanem jsme ji následovali. Procházeli jsme okolo podzimné zbarvených stromů, hrály všemi barvami. Kdyby se to nepříčilo tomu, kým jsem, řekl bych, že je tu nádherně.
,,Přece jen zbyla nějaká divoká příroda!'' zaradoval se Ethan a poskočil si. Jdeme dál za Selene a vyjdeme na louce za domem. Všude je vysoká tráva, která se vlní ve větru. Selene se zastaví a užívá si to. Chápu jí, nachvíli zapomenout a cítit se někde doma - to chceme všichni. Pak si všimneme stříbrného stanu, který stojí uprostřed. Je na čase to rozseknout. Pomalu se blížíme ke stanu. Je otevřeno. Selene do ně jvleze jako první, já hned za ní a nakonec Ethan s Dallasem. Ve stanu uvidíme Artemis, jak sedí a drží něco zabaleného v dece. Pod očima má tmavé kruhy. Zdá se hodně unavená.
,,Konečně...'' zašeptá. Deka v její náruči se pohne. To přece.... Selene natáhne ruce.
,,Smím?'' Artemis jí podá balíček. Selene jej převezme do náruče a v dece odhalí nám mimino.
,,Ale..jak..?''' vypadne ze mě.
,,Nico!'' okřikne mě Selene. No v podstatě má pravdu, ale Artemis je panenská bohyně...
,,Není to tak, jak si myslíš Hádův synu. Já toto dítě neporodila, stvořila jsem jej z měsíčního svitu. Je tak čisté, jako žádné jiné.''
,,A kvůli tomu tohle všechno?'' zeptám se. Artemis se na mě zahledí očima starýma jako sám svět, přitom má sama podobu nanejvýš tak sedmnáctileté dívky.
,,Nico di Angelo, uvědomuješ si, co by se stalo, kdyby někdo z Olympanů přišel na mojí dceru? Bráním jí už tolik dní, schovávám se a pořád střídám místa pobytu, aby mě otec nenašel. Mjů bratr Apollón mi pomáhá, ovšem velmi tajně a nepřímo, nesmí si dovolit, aby mu otec znovu na něco přišel. Už mě to unavuje...''
,,Ale..co s tím máme udělat?''
,,Věštba předpověděla, že o osudu mé dcery rozhodne třetí člen výpravy...nelíbí se mi to o nic víc, než vám...''
Dallas mlčí a vše pozoruje. Obávám se jho reakce, za to dobu, co jsem ho mohl poznat, tak mi zrovna nikdy nepřišel nijak inteligentní. Než ale stihne cokoliv říct, tak se ozve Selene.
,,Dallasi, nemůžeš....prosím, nech ho žít.. adoptuj ho, cokoliv, ale nemůžeš ho vydat napospas bohům jen proto, že je Artemidino. Athéna taky má děti, ačkoliv je panenskou bohyní...'' Dallas se podívá na Selene a přes tvář se mu mihne zvláštní záblesk.
,,Nezabiju to dítě a nevydám ho nikomu....ale nevím, co s ním uděláme. Pořebuji chvíli času. Diano..zvládnete se ještě chvíli skrývat před ostatními?''
Bohyně přikývne.
,, S bratrovnou pomocí ještě jednu noc zvládnu.''
,,Dobře, to mi bude stačit. Ráno vám řeknu.'' S tím vyleze ze stanu a začne si stavět vlastní. Selene s obavami v tvářích dítě podá zpět Artemis a vyjde za ním. Zamračeně ji pozoruji.
,,Žárlíš, Nico?'' zeptá se mě bohyně. Neodpovím jí. Seberu si své věci a jdu taky ven. Tam se dám do stavění stanu spolu s Ethanem. Zdá se, že dneska u mě přespí on.

Večer si Ethan chce opéct marshmallow nad ohněm, takže si rozdělá jeden menší před naším stanem. Dallas a Selene jsou celou dobu zalezlí ve stanu a ani na chvíli nevylezli ven. Frustrovaně šťourám klackem do Ethanova ohně. Co na takovým habánovi vidí? Pak se rozepne jejich stan a oba dva vylezou ven. Zdají se šťastní a usmívají se. Přijdou blíž k nám.
,,Jéé, marshmallows...můžeme se přidat?'' zeptá se nadšeně Selene.
,,Proč se ptáš mě? Jsou Ethana,'' odpovím jí bez zájmu. Selene a Dallas si vymění pohledy. I tak se ale usmívá a sedne si vedle mě. Dallas si sedne naproti.
,,Už jsem dospěl k závěru co s tím dítětem. Selene to vymyslela, je opravdu chytrá a musím jí dát za pravdu, že je to to nejlepší řešení.''
Mlčím, neodpovídám.
,,To je skvělé...a...co to znamná pro to dítě?'' zeptá se Ethan.
,,Bude žít,'' odpoví mu Dallas.
,,Nico, tebe nezajímá, jak jsme to vyřešili?'' Zahodím klacek do ohně a odcházím ke stanu.
,,Ne! Je mi to jedno..''
S tím se zavírám vevnitř a zapnu se do spacáku. Pochybuju, že tam celou dobu spolu řešili jen tohle, je to jasný. Ona se mu líbí, on jí. Tak proč to nepřiznají narovinu?
Po dlouhé době ucítím na tvářích už dlouho zadržované slzy. Výborně, Dallas splnil úkol, Dallas zachránil Artemidino dítě, Dallas získal Selene. Je to hrdina téhle výpravy. A co zbylo pro Hádova syna? Satyr s jeho marshmallownama. Slzy hořkosti mi smáčejí spacák a postupně mě unáší do neklidného bezesného spánku.

11 - Selene

13. června 2017 v 11:47 | Soloween
Během noci jsem měla neklidné spaní. Stála jsem na louce, která se nacházela za naším domem ještě v Tennesí. Ale vypadalo to tam jinak. Brzy sem poznala, proč. První, co mě praštilo do očí byl stan, který stál skoro uprostřed. Z něj trčely mužské nohy ve zvonových džínách. Ke stanu se pomalu blížila dívka s vědrem vody. Měla na sobě stříbrné oblečení a vyloženě škodolibý výraz. Došla až ke vchodu a vědro vylila na osobu, jíž nohy patřily.
,,Ááááaaa!! Artemis! Musíš mě pokaždé budit takhle?'' zařve nějaký mužský hlas.
,,Musím. Jdu se projít do lesa a lovit a ty to tu zatím pohlídáš. Žádné hlouposti, jasné?''
,,Grr...že já s tím tvým stanováním vždycky souhlasím...''
,,Taky tě mám ráda braříčku.''
Dívka odpochoduje do lesa a nese si v ruce stříbrný luk, který vytáhla ze stanu. Chvíli po ní odtud vyleze vysoký blonďatý muž, věkem asi tak okolo 27 a začne si ždímat triko. Na sobě má příšerné věci z osmdesátých let, ale jinak není ošklivý, vlasy má lehce zvlněné a v opáleném obličeji si hned všimnu zářících modrých očí. To je otec, pomyslím si. V krku se mi uělá knedlík. Proč mi tohle někdo ukazuje? Nestihnu ani dokončit pořádně myšlenku a prohlédnout si ho a uslyším koňské řehtání a dusot kopyt. Z opačné strany, kde leží naše farma cválá osoba na koni. Přijede kousek ke stanu, sesedne a z hlavy si sundá kovbojský klobouk. Málem se mi zastaví srdce. Záplava zrzavých vln odhalý mnohem mladší obličej mojí mamky. Na sobě má kovbojské boty, v nich zastrkané džíny a košili. Vypadá úžasně.
,,Ahoj, co tě sem přivádí? Jsi zdejší?'' zeptá se Apollóna, který si ždímá triko. Tak takhle se naši poznali. Pak se scéna rozmaže a přebíhají okolo mě jen jednotlivé obrazy. Mamka s Apollónem jedoucí na koni, ukazuje mu Tennessee. Apollón se snaží vydrbat koně, mamka se směje. Oni dva sedí a pozorují západ slunce, on jí zpívá. Obrazy se míhají rychleji a rychleji, až se popadnu za hlavu a snažím se tomu uniknout. Pak se to zastaví a zůstanu zírat na mámin pokoj na farmě. U okna tam je kolébka s malým miminem. U ní stojí ona a Apollón, sklání se nade mnou a Apollón mi něcco podává.
,,Jsi si tím jistý?'' optá se ho mamka.
,,Věř mi, ochrání jí to. Je to požehnání od Seléné.'' do kolébky mi podá zlatý přívěšek slunce na řetízku, když se ho dotkne mé mladší já ručkama, ak začne zářit. Instinktivně si sáhnu na krk, přívěsek tam stále mám. Pak se to rozmaže a vidím Artemis, jak sedí ve tmě.
,,Selene, pomoz mi. Potřebuji tě. Přívěsek tě povede, najdi mě rychle!'' A pak všechno zčerná.
Probudí mě vůně teplných lívanců a javorového sirupu. Zmateně se tozhlédnu a uvidím Nika, jak to nemotorně nese na podnosu. Vypadá, že mu to každou chvíli upadne. Na nose má malý škrábanec, připomínka včerejší noci. Pousměju se, že si to Nico s těmi lívanci pamatoval. Položí mi je na deku.
,,Doufám, že ti budou chutnat, tu první várku jsem bohužel spálil.'' Pustím se do lívanců, překvapivě chutnají moc dobře. Pochválím je Nikovi. Ten poděkuje, dobalí si věci a řekne, že na mě počkají dole. Rychle dojím snídani, vezmu si svoje věci, obléknu se a vyběhnu za nimi. Venku už čekají jen na mě. Farmář nastartuje auto a jedeme do města, kde máme potkat jeho syna.
Ve městě nás farmář vyloží na náměstí, dá nám adresu a popřeje nám hodně štěstí. Pak odjede. Prohlídnu si papírek s adresou a jdeme hledat onen dům. Docela nás překvapí, když dojdeme k hotelu. Vejdeme dovnitř a na recepci oznámíme, koho hledáme. Řeknou nám, že je to pokoj číslo 206.
Když jsme zaklepali na dveře pokoje, dlouho se nic nedělo. až po chvíli nám přišel otevřít zděšený mladík. V ruce držet kovovou tyč a oči měl rude od pláče.
,,C-co tu chcete?''
,,Hledáme bohyni Artemis, jsme polobozi. Všichni o ní mají starost, co zmizela.'' Mladík si oddechne a položí tyč. Pak nás pozve dál.
,,Bál jsem se, že jste nějaké nestvůry. Lituji, že vám musím sdělit špatné zprávy, ale ...Artemis tu už není. Ráno zmizela.''
,,Co se mohlo tak sstrášného stát, že se tu schovávala zrovna s tebou?''
,,Nesmí zůstat na jednom místě, aby ji její otec Zeus nenašel. Musí být neustále v pohybu. Dnem i nocí se na ni snaží upnout své oči.''
,,A kde jí najdeme?'' to u je Nico hodně netrpělivý. Farmářův syn ukáže na mě.
,,Ona to ví, má požehnání od měsíce i slunce, povede vás. Hledejte svou bohyni a prosím...nezanevřete na ni, nemůže za to.....ona vám to vysvětlí.''
,, A co se stalo?''
,,Já vám to nemohu říct..už teď o mě určitě Zeus ví. Běžte a hledejte ji. Buďte rychlí, prosím.''
Celé to setkání bylo zvláštní, ale jak řekl, tak nás taky hned vykopl z pokoje a pro jistotu za sebou zavřel dveře.
,,No, to je bezva,'' řekl Dallas. ,,Kam teď?''
Všechny oči se upřou na mě.
,,Přesně tam, kde jsem ji viděla naposledy. Po letech se opět podívám domů...následujte mě do Nashvillu..''