Březen 2017

2 - Selene

26. března 2017 v 21:16 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Několik rán jsem na polích potkávala Nica di Angela. Nechodil vyloženě každý den. Občas přišel ob den, občas ob dva. Asi nechtěl, aby to vypadalo, že ho to baví. Měl v sobě hrozně moc temnoty, ale poznala jsem na něm, že se mu líbí rýt do hlíny a občas, když si nedával pozor, nebyl až tolik protivný, jak by chtěl. Jenže pak se to celé zvrtlo.
Jednoho rána, po rytí jahod jsem jako obvykle vyrazila na lukostřelbu se sourozenci. Moji bratři a sestry už tam byli. Přivítala jsem se hlavně s nejstarším bratrem, Willem Solacem. Pak jsme se věnovali lukům a šípům, dokud nebyla pauza na svačinu. Při té jsme se sourozenci diskutovali všechno možné.
,,Hele, koukni támhle.'' Strčí jeden mladší bratr do svého dvojčete. Jim a Jack Bosch, povedená dvojčátka. Podívám se směrem, kterým Jim ukazuje a uvidím Nica, jak jde kolem. Podívám se na ně.
,,Nechte ho, on není žádná atrakce.'' Bratři zmlknou a už nic víc neřeknou. Nico sebou ale škubne a odcházírychle pryč,skoro jako kdyby vytušil, o čem jsme se bavili. Po zbytek týdne ho už nepotkám. Divné, nechápu, jak může s takovou temnotou, kterou má v sobě existovat.
Až skoro po týdnu a půl opět zavítá na plantáže. Pozdraví mě letmým pokývnutím hlavy a dá se do rytí. Nepromluví ani slovo navíc. Horečnatě přemýšlím, jak mu trochu rozzářit den a snažím se si pobrukovat samé optimistické písničky. Zároveň také přemýšlím, jestli můj otec nebo bratr Aeskulap nevymysleli nějaký lék na věčnou temnotu v duši.
Den probíhá obvykle klidně, nic moc se neděje,trénuji, jím a věnuji se svým věcem. Tedy umění a léčitelství.
Večer, když už je tma a všichni spí se vyplížím ze srubu ven. Je krásná jasná noc a měsíc s hvězdamiozařují obluhu neuvěřitelným světlem. Vydám se směrem k pláži a pozoruju moře. Hrozně moc bych chtěla odsud pryč. Ne jako napořád, je to tu můj domov od doby, co matka zemřela, ale cestovat a poznávat svět. Vidět každý večer jinou světovou metropoli.... Pohlédnu na malé zlaté slunce, přívěšek na řetízku, poslední dárek od mámy. Dal jí ho prý táta, že jí měl ochraňovat.
,,Co to tu takhle pozdě děláš?'' Leknutím skoro nadskočím. Otočím se.
,,A...ahoj Nico, vyděsil si mě.'' Vlídně se usměju.
,,Hmm...promiń.''
,,To nic, neomlouvej se. Jen jsem se chtěla podívat na moře. V tomhle světle je opravdu krásné..i když při západu slunce se mi líbí víc.''
,,Moc světla..a barev, na můj vkus. Takhle je hezčí.'' Odvětí Nico a pořád postává.
,,Nepřisedneš si?'' Zeptám se ho. Chvíli přemýšlí, ale nakonec si sundá bundu a na tu se posadí. Asi nechce mít kalhoty od písku.
Chvíli tam takhle mlčky sedíme a hledíme na nebe.
,,A co vytáhlo z postele tebe Nico?'' Zeptám se ho. Očividně ho má otázka vykolejí.
,,Procházím se rád, když ostatní spí. Nikdo se na mě nedívá a neukazuje si. Když to nedělám ráno, tak aspoň večer. Za tmy je to stejně lepší.''
,,To jenom proto, že si ještě neobjevil krásu světla.'' Usměju se na něj zářivě. Podívá se na mě,jako kdybych se zbláznila.
,,Světlo není krásný. Navíc není pro někoho, jako jsem já.''
,,Proč? Jenom proto, že ti to někdo řekl?'' Zeptám se ho znovu s úsměvem.
,,Ty nic nechápeš. Jak bys mohla. Jsi Apollónova dcera, tebe nikdo odsuzovat nebude. Naopak, díky léčitelství tě budou mít radši.''
,,Když to vidíš takhle. Ale ty to taky nemusíš mít takovéhle. Stačí chtít. Vylézt občas te stínů, přijít mezi nás ostatní..ty 'bezproblémové'. '' Řeknu mu s úsměvem.
,,To nejde. Všichni na mě koukají, jako kdyby chtěli, abych vypadli. Jako ti tvoji bratři..ti Stollové nedávno, ukazují si na mě. Protože sem divný, ani otce nepřijímají.''
,,Dvě věci. Zaprvé, bratři Stollové jsou z Hermova srubu. A za druhé, ty nejsi přece tvůj otec. Já taky nejsem můj otec. Hrabal by se snad můj otec někdy v hlíně? Ne. Můj malý vzdor a hned se cítím víc sama sebou.'' Vysvětlím mu.
Ale on pořád jen vrtí hlavou. Achjo, s nim je to tak těžké! Ale nesmím přestávat být optimistická. Začíná vypadat, žemu došly argumenty, proč to nejde.
,,Zkus se nad tím zamyslet Nico, kdybys chtěl pomoct, můžeš za mnou kdykoliv přijít. Ráda ti pomůžu najít to správnou cestu.''
,,Stejně nevím, jestli bych mohl být šťastný...'' Nepřítomně se zahledí do dálky. Že by problémy v lásce? Objevil snad na svých cestách mezi tábory nějakou polobohyni, která mu učarovala a neví, jak jí to říct?
,,Máš...ehm..problémy s láskou? Ráda bych ti pomohla, ale na to bude asi lepší někdo od Afrodity. Třeba Piper...'' Řeknu mu. Nico zrudne. Takže jsem se trefila.
,,Neví o tom a ani nechci aby jo. Všechno by to jenom zkazilo.'' Řekne mi. Ahaa, takže on jí to ještě neřekl!
,,Neboj Nico, určitě ocení to, jaký jsi a hned jak tě lépe pozná, tak si tě oblíbí.''
,,Zná mě dostatečně dobře.'' Něco mi uniká?
,,Tak v čem je problém Nico? Určitě už objevila, jak si skvělý.'' Dodám mu odvahu.
,,Hele..nech to být, je to blbost a nikdy by z toho nic nebylo.''
,,Jak to můžeš vědět, když si to ještě nikdy nezkusil?'' Oponuju mu a pořád se snažím, aby to viděl z té lepšístránky.
,,TO JE JEDNO, NECH TO BÝT!!!'' Zakřičí Nico a naštvaně odejde.
Achjo, ten di Angelo!


,

1 - Nico di Angelo

23. března 2017 v 22:24 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Budu to psát asi trošku jako autor, že místo názvů kapitol budou jména postav. Mně se to teda líbilo, protože v první sérii o Percym ty názvy až moc prozrazovaly. Takhle se bude vědět jen to, z jakého úhlu pohledu to tentokrát bude. Půjčím sisamozřejmě i nějaké původní postavy, ne jen OC a budu to psát ich formou, ne er. Já jí prostě neumim používat. :D

Tag: OC, Percy Jackson, Nico di Angelo, Selene, Jenny, Frank Zhang, Piper McLean, Leo Valdez, Annabeth Chase, Grover, Ella, Jason Grace, Thalia Grace, Rachel Elizabeth Dare, Cheiron, Hazel Levesque, Octavian, Reyna, Tyson, Apollon, Hades, Zeus, Poseidon, Afrodita, Artemis, Ares, Pluto, Mars, Jupiter, gods, goddesses

Ráno mě probudilo světlo pronikající oknem do srubu. Ospale jsem rozlepil oči a posadil se na posteli. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že už týden bydlím v Táboře polokrevných. Můj původ mi zaručuje totiž to, že mě nikde moc nemají rádi a tak pořád přebíhám mezi oběma tábory a podsvětím. Ale když je teď klidnější období, občas si dovolím ten luxus někde pobýt delší dobu. Protáhnu se a vylezu z postele. Opláchnu si obličej ve fontánce z černého mramoru a obléknu si černé džíny a tričko s lebkou. K pasu si připnu svůj meč ze styxského železa a vyjdu ven do ranního slunce,abych mohl posnídat. V tuhle denní dobu není moc nikdo vzhůru. Bývá moc brzy, takže mi to vyhovuje. Nikdo na mě nezírá nebo si nic nešeptá. Dojdu si do jídelny pro muffin a jdu se procházet po pozemcích tábora. Podél okraje lesa, kolem pobřeží až k plantážím. Na tak brzkou ranní dobu už vidím prvního táborníka, jak pečlivě očesává jahody. Nebo spíš tábornici. Většinou to dělají děti Déméter, ale tuhle holku většinou vídám ve společnosti Apollónovců. Chci se klidit zase pryč, když zničehonic se podívá mým směrem a mávne rukou směrem k sobě. Nejdřív se otočím, jestli není někdo jiný okolo, ale nikoho si nevšimnu. Váhavě k ní přijdu.
,,Ahoj, ty jsi Nico, viď?'' Zeptá se mě jako by nic. Zrzavé vlasy má stažené ve volném copu a místy jí vylézají. Kalhoty a ruce má špinavé od hlíny, ale vypadá, že jí to vůbec nevadí.
,,Hmm...'' Zahuhlám s plnou pusou. Nějak nejsem zvyklý, aby na mě někdo takhle mluvil bez toho, aniž by neměl ve tváři či hlase odtažitost. Ale ona se tváří, jako by jí bylo úplně jedno, kdo jsem.
,,Bezva, nechceš mi pomoct, když už jsi vzhůru?'' Zeptá se jako by nic. Překvapením na ní vyvalím oči. Jen tak si jdu kolem a prakticky cizí holka, u níž si matně vzpomenu na rodiče a už vůbec na jméno mi po ránu vrazí lopatku do ruky a chce po mně, abych jí šel pomoci s prací. Úplně, jakoby nic. A ještě se u toho usmívá a pobrukuje si nějakou melodii.
,,Jsi si jistá?'' Zeptám se trochu jedovatě.
,,Ano.Proč by ne? Nebo se bojíš žížal?'' Usměje se adál otrhává jahody.
,,Spíš jestli ti nevadí, kdo jsem.''
,,Hmm..Nico. Co by mi na tom mělo vadit?'' Řekne opět, jako by nic. Očividně je se vším hned hotová.
,,Spíš to, že jsem Hádův syn.''
,,No a co má být? Já zase dcera Apollóna.''
Prý co má být! Všichni jsou na mě pořád vysazení kvůli tomu, kdo je můj rodič a tahle holka mi s klidem půl hodiny po probuzení dělá nedobrovolný kurz zahradničení! To mě podrž!
,,Hele, jestli se ti nechce Nico, tak řekni že ne. Ale o dost bys tím přišel.'''
Hm, to určitě. Ale jelikož se mi nechce jí kazit náladu nebo se s ní dohadovat. Tyhle optimisti a sluníčkáři jsou nejhorší. Vždycky najdou na všechno odpověd´a na svétové problémy nosí odpovědi přímo v rukávu. Koutkem oka jí pozoruju, zatímco ryju hlínu okolo jahod. Ona si prozpěvuje Sweet home Alabama.
,,Mimochodem, já jsem Selene.'' Pronese jen tak, aby řeč nestála. Ne že bysme vedli nějaký zářný rozhovor. Zabručím něco v odpověď a dál se věnuju jahodám. Kupodivu to není tak otravná práce. Člověk si docela při tom vyčistí hlavu. Nikde nikdo, kdo by o mně mluvil, kazil mi náladu nebo mě pomlouval. Jen ticho, které ruší akorát Selenin zpěv a práce okolo jahod. Než se naděju, jsme u konce lajny. Když Selene utrhne poslední jahodu a já zkypřím hlínu okolo,stoupneme si a protáhneme se. Jsem špinavý od hlíny víc, než ona, ale vůbec mi to nevadí. Až mě skoro překvapuje, jak čistou hlavu mám.
,,Tak, děkuji za pomoc Nico. Kdybys zase někdy chtěl pomáhat, zastav se tu. Jsem tu každé ráno.'' Oznámí mí s úsměvem, zatímco se snaží pobrat dva velké koše plné jahod.
,,Počkej, vezmu ti to.'' Přijde mi hloupé nechat to dívku táhnout samotnou. Ne že bych nějaka tíhnul k ostatním táborníkům, ale slušnost je slušnost.
Když koše odložíme k hlavnímu srubu, kde bydlí Cheiron, chvíli oddychujeme.
,,Ještě jednou děkuju Nico za pomoc, bylo to od tebe opravdu milé.''
,,Hm...to říkáš jen tak, ze slušnosti.''
,,Ale ne, proč si to myslíš?''
,,Všichni mě tu nesnáší.'' Ale když to řeknu, vím že to není pravda. Jason, Annabeth, Percy... při pomyšlení na Percyho se ve mě něco stáhne. Jako pokaždé, když si na něj vzpomenu.
,,Všichni ne. Je plno lidí, co se s tebou baví.''
,,A zbytek říká, že jsem divnej.''
,,Ale to že to říkají, neznamená, že je to pravda. Nedávej jim záminku, ukaž jim, že se pletou.'' A s těmito slovy se odlepí od budovy, o kterou se opírala.
,,Jdu na lukostřelbu, mám se tam sejít se sourozenci. Podle mě nejsi tak špatný, jak sám říkáš, jen tomu musíš věřit v první řadě ty, ostatní se přizpůsobí.'' A s úsměvem odejde. Stojím tam asi ještě půl hodiny po tom a přemýšlím o jejích slovech. Slunce svítí víc a víc, ale v tomhle místě se drží stín. Divné, dokud tu byla,zdálo se, že je tu nějak víc světla. Ale to je asi u Apollónovců normální. Popravdě byla asi první z toho srubu, s kým jsem za ty roky mluvil, pokud nepočítám Willa. Willa....další bolestná vzpomínka. Vzrušením mi zatrne kdesi uvnitř, ale pak mě přepadne smutek. Nedopadlo to. Sluníčkáři, myslí si, že mají odpověd´na všechno. Ale na jednu věc ne. Vždyť jak může být šťasný někdo, komu nikdy nebude přáno prožít a naplnit svoje city?


Profil - Selene Derevyanko

23. března 2017 v 21:10 | Soloween |  Povídky Percy Jackson (vícedílné)
Tak, Naruto dneškem oficiálně končí, ale to neznamená, že přestanu psát povídky s jeho tématikou. Rozhodně míním dojet sérii o Shinovi a Shin, dopsat Nemravné sny a dokonce i tu sérii s flaškou na Silvestra v Konoze. A plno dalších. Ale i tak, žánrů je spousta a inspirativních příběhů taky. Takže, tady přináším profil mojí nové postavy ze série Percy Jackson. :)

Jméno: Selene
Příjmení: Derevyanko
Věk: 18 let ( 4 roky po událostech poslední knížky, tedy velkého proroctví sedmi)
Božský rodič: Apollón
Barva vlasů: Zrzavá
Barva očí: Zelená
Vlastnosti: Nezdolná optimistka, pořád se usmívá, kam vejde, tam má tendenci přinést s sebou světlo, možná, že to souvisí s jejím původem.
Schopnosti: Střílení z luku, září (doslova, dokáže používat schopnost svého otce, tedy to, že je takové mini slunce)
Koníčky: Umění. Ráda maluje, zpíva...Renesanční člověk. :D
Kamarádka v táboře: Jenny Chang, dcera Afrodíty
Je z Tábora polokrevných, ne z římského.
Zbytek neprozradím, protože to bude v povídce. :D

Sh.& Sh. 14 - Svatba

5. března 2017 v 20:58 | Soloween |  Povídky Naruto(vícedílné)
Bylo to tady. Den D. Den, na který se každá dívka ve svém životě těší nejvíc ze všeho. A já ráno trávím tak, že objímám záchodovou mísu. Pokud chcete den své svatby zahájit taky tak krásně jako já, otěhotněte. Je to fakt super. Ale jinak všechno proběhlo přímo úžasně. Květiny přivezli včas, do šatů jsem se vešla, drůžičky byly přímo okouzlující. A jídlo se dalo jíst, takže všechno v pořádku. Když jsem si oplachovala obličej v koupelně, podívala jsem se na sebe do zrcadla z boku a všimla si, že mi začíná růst břicho. No, to je fakt bezva. Ale vidět to snad tolik nebylo.
O pár minut déle už mě Shikara s Hinatinou asistencí cpou do šatů, líčí, češou a tak podobně. Jde to hrozně rychle.
,,Tak co Shin, těšíš se na první manželskou noc?'' Zeptá se mě Shikara s potutelným úsměvem.
,,Já myslím, že bude stejná, jako všechny předtím.'' Odpovím jí s úsměvem. Jsem sice lehce nervózní, ale rozhodně to nechci dát najevo. Tiše závidím Hinatě, která už má tohle svatební šílenství za sebou. Když je všechno hotové, jdou se ustrojit i holky. Hosté se pomalu schází, obě naše rodiny vítají příchozí a usazují je do sálu. Jsem trochu nervózní. Pak všechen shon utichne a přijde pro mě starší našeho klanu, tedy můj dědeček. Zavěsím se do něj a vede mě do obřadní síně. Všude je plno lidí z Konohy. Mává na mě Ino, která je zavěšená do Saie. Temari sedí vedle Shikamara a očivdně si něco hezkého šeptají. Naruto pokřikuje na Shina stojícíhí u oltáře:,, To dáš broučku!'' A tak podobně. Rázem ze mě všechna tréma opadne. Tihle všichni lidé mě přišli podpořit. Podívám se na prázdné místo vedle TenTen a věnuji jí smutný úsměv. Všichní víme, s kým chtěla strávit zbytky svých dní, ale jeho přítomnost jí dvakrát vynahrazuje malý černovlasý chlapeček se stejně vypadající holčičkou, kteří sedí vedle ní a pošťuchují se. TenTen svým dětem pokyne, aby toho nechaly. Jejích podoba s Nejim i TenTen zároveň je neskutečná. Budu mít taky takové děti? Za to Lee tak klidný není. S Gaiem mají obří transparent, kterým stíní výhled hned několika hostům. Pokynu Hinatě a Sakuře a pomalu se vydáváme k oltáři. Tam mě dědeček předá Shinovi a Kakashi zahájí obřad. Pronáší tradiční řeč, po níž následuje klasický slib. Já i Shino si řekneme svoje ano. Dav propukne v jásot. A začíná hostina. Přijímáme gratulace ze všech stran, až se nestíháme divit, odkud odevšud. Celý ten den probíhá poněkud hekticky. Kdekdo je už přiopilý a také senechávají unést atmosférou. Gai nám předvedl velmi plamenný proslov o síle mládí a toho, jak si máme toto období co nejvíce užívat. Kakashi, už notně posílený alkoholem, nám s Anko předvedli ukázkový novomanželský tanec a vše zakončil Lee svým karaoke výstupem s písní ze Lvího krále. Celkově to bylo moc hezké, ale když bylo po všem, byla jsem docela ráda. Hodila jsem si kyticí do davu,Shikara kvůli ní dala pěstí Sakuře a přesunuli jsme se s Shinem na první manželskou noc.