Vášeň (KankuShika 13)

25. září 2016 v 21:02 | Soloween |  Povídky Naruto(vícedílné)
Probudím se v nějaké divné místnosti. Divně tu to páchne a všechno je bílé. Když se po chvíli rozkoukám, dojde mi, že je to nemocnice. Pohnu s rukou, ale hned toho zase nechám, protože jí mám úplně zdřevěnělou. Podívám se na své tělo. Skoro celé je omotané obvazy. Začnu ohýbat své končetiny. Některé se už vracení k životu.
,,Aaa..slečno Nara, to je dobře že už jste se probudila. Hned to řeknu všem těm vašim přátelům, co na vás čekají venku.'' Zaštěbetá kdosi, kdo zničehonic vrazí do dveří. Sotva ji zaznamenám, hned se přes ni jako vlna valí Shikamaru, Shin, Temari, Shino a v neposlední řadě i Gaara, což mě trochu překvapí. Kankura nikde nevidím.
,,Ségra, jak ti je? Je ti líp?'' Začne mě bomardovat bratr. Jeden přes druhého se začnou ptát, až je tam šum jako v úle. Ačkoliv mi to přijde neotesané, neodpustím si svůj vlastní dotaz:
,,Temari...kde je...?'' Nedokážu ani vyslovit jeho jméno. Bojím se toho, že nepřišel. Že už ho neuvidím. Nebo... co když se v bitvě něco stalo i jemu?
,,Aale, Kankuro samýma nervama vypil dvoulitrovku coca coly a teď šel čurat. ZASE.'' Zdůrazní Temari a mně se tím neuvěřitelně uleví.
,,Neboj, on tu sedě ve dve v noci, byl nervozní jak matka před porodem.'' Uklidňuje mě Shin.
,,To je bezva, že ses probudila. Musím to říct tátovi s mámou. Budou hrozně rádi.'' Vysílá zase pro změnu Shikamaru. Ve dveřích si někdo odkašle. Temari chytne mého bratra a taktně vycouvá.
,,Necháme vás o samotě. Máte si toho určitě hodně co říct.'' Zbytek osazenstva také opustí pokoj, kromě té zdravotní sestry. Ta mi ještě sdělí, že až se na to budu cítit, můžu se zvednout a jít domů, ale pár dní mi doporučuje ještě odpočinek a poležet si trochu. Pak také odejde. Jakmile za ní zaklapnou dveře, padneme si kolem krku.
,,Cos to dělala? Víš jakej sem měl strach? Bál sem se, že to nepřežiješ..'' Řekne mi Kankuro. Nezačnu mu spílat, že přesně tak sem se cítila i já ohledně jeho. Z očí mi řinou slzy a omlouváme se jeden druhému. Po tomhle víme, že prostě jeden bez druhého nemůžeme být. Když se vypovídáme a dostatečně omluvíme, sbalím si oblečení a tunu jídla, co mi tam zatím stihli všichni nanosit( a co nestihl Chouji při svých návštěvách sníst) a vyrážíme k nám domů.
Rodiče mě vítají s nadšením, jaké jsem u nich ještě nezažila. Kankuro s Temari jsou u nás přes noc. Zjistím, že po celou dobu, co jsem byla mimo tu bydleli. Teda spíš Temari, Kankuro trávil většinu času v nemocnici u mě.
Sníme si večeři, zatímco naši vyslýchají naše partnery. My se Shikamarem nestíháme házet otrávené pohledy. Po večeři si jdeme lehnout. Dnes jdu do koupelný výjimečně já první a Kankuro až po mě. Rozestýlám zrovna postel, když uslyším otevření dveří od koupelny a zanedlouho i jeho ruce na svých bocích. Otočím se k němu a políbím ho. On mi to začne oplácet. Rozvážu uzel na jeho osušce a ta spadne na zem. Naskytne se mi tak jeden z nejhezčích pohledů vůbec. Pobaveně povytáhne obočí a povalí mě na postel. Rukama vzájemně prozkoumáváme tělo toho druhého. Napětí v jeho rozkroku je k nevydržení. Rozváže mi mou osušku. Chvíli si prsty jemně pohrává s mou bradavkou, pak ji vezme do úst a začne sát. Vzrušením se koušu do hřbetu ruky, abych nesténala nahlas. Prsty si pohrává s mým poštěváčkem a zasouvá je dovniř do mě. Vlhnu čím dál víc. Pak se o mě začne otírat svým penisem. Vzrušení a touha jsou tak velké, že ho chytím za ramena a přitáhnu blíž k sobě.
,,Prosím Kankuro, já už nechci dýl čekat. Chci to. Chci tebe. Hned teď.'' Řeknu mu to, na co tak dlouho čekal. On jen přikývne, políbí mě a něžně na mě nalehne. Zpočátku ucítím tlak a trošku i bolest. Ale po chvíli si na to zvyknu. On se ve mě začne pohybovat. Nejprve opatrně a pomalu, poté zvyšuje tempo. Obejmu ho a nehty mu zarývám do zad. Líbáme se a užíváme si celý tento okamžik, na který jsme tak dlouho čekali. Když už Kankuro dosáhne maximální rychlosti, je na něm vidět, že se hodně drží. Sjedu rukama k jeho bokům a sama si ho k sobě přirazím. Vzrušeně nahlas zasténám. To on nevydrží a udělá se.
Když pak spolu ležíme, připadám si, jako bych právě s tím jedním člověkem sdílela něco víc, než jen tělo. Propletu svoje prsty s jeho a usměju se na něj. On mi to oplatí, políbí mě na rameno.
,,Nebolelo tě to moc?'' Zeptá se starostlivě.
,,Ne, ani trošku.'' Políbím ho na nos. Zasměje se a pak se k sobě přitulíme. Odvedle se ozve dunění Shikamarovy postele o zeď- Vážně by si ji ti dva mohli trošku odsunout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Oblíbdné roční období?

Jaro 26.9% (7)
Léto 30.8% (8)
Podzim 23.1% (6)
Zima 19.2% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama